Skeptik u sv. Jakuba
Letos (2016) začátkem září, jsem si zase zopakoval pouť do Santiaga de Compostella. Když jsem tam byl před 4 roky, řekl jsem si, že budu-li moci, zcela určitě půjdu alespoň ještě jednou. A tak to se stalo letos.
Já tu cestu dělím na dvě části, jedna – taková turistická a druhá duchovní. No, tu duchovní jsem si nijak neužíval, protože duchovno, tedy katolickou víru, jsem už před léty opustil. I když občas jsem zalitoval, když jsem viděl ty nadšené tváře věřících a poslouchal jejich řeči. Ale zase jsem nemohl pominout, že to jejich nadšení stojí na vodě.
Takže k té turistické části. Tedy, nešli jsme po nějakých turisticky významných cestách. Víceméně rovina, převýšení malé, já jsem sledoval, jak tam lidé žijí, protože jsme chodili skrz vesnice a kolem jednotlivých statků. Oproti tomu co jsem viděl před 4 lety, byly mnohé domy opravené, je vidět, že ta podpora z EU tam funguje, Také se zmnožily, případně zvětšily, restaurace a různé občerstvovny kolem cesty. Místní nepochybně ty poutníky berou jako vítaný zdroj příjmů. Když jich chodí statisíce a každý tu a tam nějaké to euro pustí.
Až na to teplo a jinou flóru, to tam bylo dost podobné jako u nás na nějaké vrchovině. My vlastně šli až posledních nějakých 120 km, ze Samosu, a tam už nejsou ty rozpálené pláně které jsme viděli kdesi ve středu Španělska. Tam, pokud jsme nějakého poutníka zahlédli, se muselo jít pěkně, či spíše škaredě, hnusně. Na naší trase se šlo docela pohodlně.
Mně se tam, a nejen tam, velice líbily eukalypty. Ne ty plantáže, ale když někde stál osamocený strom a měl možnost pěkně vyrůst, tak jsem litoval, že u nás nerostou. Ale u nás by jistě byly zakázané jako invazní dřeviny. Ale i v tom lese se daly vidět pěkné kousky.
Jinak kde nebyl les, šlo se suchopárem nebo v jednom míst přes vřesoviště, tam jsem si všiml zvláštní horniny, která vystupovala na povrch. Vzal jsem si pár vzorků a pak mně mineralogové potvrdili co jsem odhadoval – že to je fylit s krevelem.
Z Compostelly jsme si jeden den „odskočili“ asi 90 km na Capa de Roca, „konec světa“, prý nejzápadnější výběžek Evropy. Ovšem před léty jsme v Portugalsku také byli na „konci Evropy“. Takže nevím.
Cestou zpět jsme zastavili u mořské zátoky ke koupání. Voda nebyla moc teplá, no ale to víte – suchozemci. Tak jsme se řáchali, a já najednou vidím, že u břehu mají domorodci nějakou rybu. Vracel jsem se tedy z vody a oni tam měli malého, asi 30 cm, měsíčníka. Chudáček se plácal ve vodě, s těma ploutvičkami kterými jej Pán Bůh (nebo evoluce?) vybavil, nemohl příboji vzdorovat. Když si ho všichni vyfotili, prohlédli, odnesl jsem ho dál do moře, protože už vypadal jako dost špatný. Ale za chvíli koukám, a zase vidím tu jeho malou hřbetní ploutvičku jak se plácá ve vodě blízko pláže v marné snaze příboj překonat. Zase jsem ho odnesl do moře, ale za chvíli byl zase u břehu. Kousek bokem, u skal, kde bylo vody více, no doufal jsem, že se o ty skály neutluče, příboj se už utišoval, snad se mu pak podařilo odplout, protože my jsme odjížděli.
Takže potud ta turistická část. Těch 100 km se dá pohodlně zvládnout, sice mně napuchla pravá noha pod kotníkem, ale vůbec nebolela (doma mně doktor řekl, že to bude od artrosy, dostal jsem injekci a prášky a postupně se to ztratilo). Šli jsme stejnou trasou jako před 4 roky, jen na jednom místě byla malá změna, a tak já jsem odhadoval co asi bude za dalším „rohem“, a většinou jsem si vzpomněl.
A teď k tomu duchovnu: Já se spíše zaměřil na sledování těch věřících účastníků. Moc jsem s nimi rozhovory nezapřádal, už mám zkušenost, že na nějaké pochybovačné řeči jsou hákliví, hned se urážejí že zpochybňuji jejich víru, a také nemají žádné argumenty na její obhajobu. Jedné zbožné paní jsem položil otázku, má-li nějaký nezpochybnitelný příklad Boží pomoci. Zamyslela se a řekla, že – „no, mám spokojený život, jsem zdravá, mám hodného manžela i děti ..“ a já ji na to, že to má kdekdo – i heretici, nevěřící, dokonce i komunisté a bolševici. A ona na to – „víte, já prostě věřím!“
Paradoxně věří v naprosté nesmysly. Neví, jak se s tím ve svém rozumu vyrovnávají, nijak se neprojevovali. Tož celá (nebo kus) legenda o sv. Jakubovi Starším, jednom z apoštolů: Z Palestiny odplul do Hispánie evangelizovat tamní pohany. Ale nedařilo se mu. I prosil proto P. Marii, tehdy ještě žijící (v Jerusalémě), aby mu pomohla. A ona se mu zjevila na jaspisovém sloupu a slíbila, že kdo se ho dotkne, že se obrátí a Ježíše přijme. To se mělo odehrát v Zaragoze a ten sloup je nyní v místním kostele. No je to obrovská stavba. Nádherně vyzdobená, minule jsem ji procházel, letos byla ve třetině přepažená mříží. Pak ji ovšem otevřeli, ale to my se už courali městem a já do kostela nahlédl když jsme se vraceli k autobusu a to už jsme ji nestačili proběhnout.
Na ten sloup nás upozorňoval průvodce již před 4 lety, nenašli jsme ho, až nám pak prozradil, že je zazděný v jednom pilíři za hlavním oltářem.
Sloup??
V pilíři je mosazně orámované okénko a v něm je vidět kousek jaspisu. Už je prohloubený od neustálého olúbávání a hlazení – od věřících. Kolik nevěřících jej ohlazuje a obrací se, není známo. Otázka, proč je ten sloup zazděný, věřící viditelně rozrušuje. Takže já jsem letos mohl dělat chytrého a poutníky k okénku vodit.
Podle mě to je jen legenda, zazdili kousek jaspisu a sloup si vymysleli.
Mají tam ještě související tradici. Na základě té legendy je tam P. Marie zpodobňována jako stojící na sloupu. Je tak prodávána jako suvenýr a také je v té podobě na oltářích a také ji nosí v průvodech. Jenže ji šijí dlouhé sukně, či šaty(?) zakrývající ten sloup, takže ta soška vypadá jako s hrozně dlouhým tělem a malou hlavičkou. Ta soška ve velkém provedení stojí i v tom kostele na hlavním oltáři, s kratším šatem, a při letmém pohledu ten výjev vypadá jako velká noční lampička – stojan, na něm stínítko – což je plášť P. Marie, malé hlavičky sošky na vrcholu si na tu dálku nikdo nevšimne. Věřící pobíhali okolo s otázkou, kde ten sloup s tou P. Marií je. Ukazoval jsem na oltář: „Támhle ji máte!“ A oni: „To stínítko?“ „Ano, to“, odpovídám, „a ten originál sloupu máte zezadu v tom malém okénku.“ A oni se ptali: „A proč je zazděný?“ A já odpovídal: „No tak to se zeptejte P. Marie!“
Navzdory pomoci P. Marie se sv. Jakubovi ta christianizace ve Španělsku nedařila, tak se vrátil do Palestiny. Tam byl popravený a někdo (učedníci, katané?) jeho tělo, v kamenné rakvi, hodil do moře. Moře ji odneslo do Španělska a vyvrhlo asi 90 km od pobřeží na pole. No a pak, ve 12. stol., měl místní biskup vidění hvězd nad tím polem. Dal tam kopat a kosti sv. Jakuba našli. A na tom místě pak postupně vyrostla současná katedrála Santiago de Compostella (Svatý Jakub na hvězdném poli – Sankta Jakobo de campo stella).
Kdo nevěří ať tam běží!
Při cestě z Compostelly, jsme se zastavili v kartuziánském klášteře v Chartres. Náš průvodce, RNDr., s manželko MUDr., oba velice věřící, a on nám vyprávěl, jak ti mniši žijí odloučeni od světa, že se s nikým nestýkají, že se jen modlí, a že on 7 let psával převorovi (nebo opatovi?), zda by je mohl navštívit a po těch 7 letech dostal, konečně, odpověď, “ Nelze!“
Tam, v lesích, pod horami, jsou vlastně kláštery dva. Spodní, menší, je proměněný v muzeum, ukazuje, jak ti mniši vlastně žijí. V tom horním, poměrně velkém objektu, prý žije nějakých 25 (30) mnichů odloučeně od světa a jen se modlí a modlí a modlí.
Věřící nadšeně poslouchali, jen já jsem se zeptal jaký to má význam, vždyť přece Ježíš nic takového nepožadoval ani nedoporučoval. Ta zbožná paní mně řekla, že já jsem ovlivněn komunistickou propagandou že mniši jsou příživníci, ale že ruce sepjaté k modlitbě vykonají stejně dobra, jako ruce při práci (no, důkazy samozřejmě žádné). Já jsem odpověděl, že Josef II. nebyl žádný komunista, naopak katolík, a přece v monarchii zrušil asi 730 klášterů a to právě takových, kde se mniši jen modlili a žádné hodnoty společnosti nepřinášeli! Když jsem ale viděl ty nevrlé pohledy a také průvodce se na mě utrhl, že po mě nikdo nechce abych tak žil, už jsem raději držel hubu. Co kdyby mě tam někde v lesích nechali.
Ovšem podle historie, co nám průvodce vykládal, tak úplně první klášter byl založený o kus výš v údolí, ale smetla jej lavina a zahynulo všech 7 mnichů – jen zakladatel, sv. XY se zachránil, protože právě byl v Římě. Asi jen mě napadla otázka, ale držel jsem ji za zuby, proč Pán Bůh své mnichy neuchránil.
Podle toho muzea měl/má každý mnich malý domeček – v patře malá cela, jednom rohu dveře a kamínka, ve druhém postel, ve třetím klekátko a kříž, ve čtvrtém lavor na mytí. V přízemí pak dílnička se soustruhem na dřevo, dřevárna – zásoba špalků, špalek a sekera. A před tím malá zahrádku, kde si může pěstovat kytky, zeleninu a bylinky.
Komentoval jsem, že kdyby si ti řeholníci zalezli někde na poušti, nebo jako náš sv. Ivan v Českém krasu do jeskyně, a lidé jim tam občas donesli něco k jídlu, nebo jako za Ivanem chodila laň (nebo srna?) nechat se dojit, tak to bych nerebeloval. Ale vida ten objekt a tu potřebu dřeva na topení v těch horách … jak to dělali, jak se o klášter starali? A tak mně ta paní zase vysvětlovala, že v tom klášteře byli konvrši – řádoví bratři, kteří se o klášter a mnichy starali – a že to pro ně byla veliká čest, a také že vlastně byli dobře zaopatřeni. A já si v duchu dodával, že tam o tělesné potřeby těch 30 mnichů se staralo několik desítek konvršů přímo v klášteře – velikém objektu – a samozřejmě několik tisíc, kdysi poddaných, nyní zaměstnanců, na klášterních statcích.
Parta nadšenců nešla do muzea, ale vyrazila hned k vrcholu Slunečního kopce(?). Nebylo to daleko, asi 7 km, ale s děsným převýšením, takže to dělali asi 7 hod. Ale že prý nahoře to bylo fantastické. Já optimisticky chodil v sandálech od Vietnamců, pěkně vyložené molitanovými vložkami, do Compostelly byly naprosto parádní, tady ale v tom horském terénu už ne. Tak jsem, s jednou poutnicí, vyšel jen do sedla, vracející se turisté nám říkali že to k vrcholu a zpět do sedla jsou dobré dvě hod. a nahoře pořádně skalnatý terén. Takže jsme to v tom sedle zapíchli, no a cesta dolů v šutérčí, v těch sandálech, byla ještě napínavější.
No a pak jsme už jen jeli a jeli, jednou ještě přenocovali, až do Prahy.
Recent Entries
- Červen 2018
- Listopad 2017
- Říjen 2017
- Červenec 2017
- Červen 2017
- Květen 2017
- Duben 2017
- Březen 2017
- Únor 2017
- Prosinec 2016
- Listopad 2016
- Únor 2012
Napsat komentář