Ve dnech 13.-16. října 2016 měl Český esperantský svaz svůj sjezd v pěkném městě Pelhřimově. Součástí byl také výlet do Pacova a do klášteru v Želivě. Protože hlavní organizátor pobytu, MUDr. Max Kašparů, mimochodem, zapsaný v pelhřimovském muzeu kuriozit jako člověk s největším počtem akademických titulů u nás – má jich 7 – je dobrým známým, až snad přítelem opata Šimka, uvítal nás a provázel opat Šimek osobně.

Úvodem nás seznámil s historií kláštera – ten trvá už 900 let – a neopomněl zmínit, jak je v církevních  institucích  zvykem, nejtěžší období – dobu komunistické totality – kdy se klášter stal internačním střediskem pro více než 400 kněží jak řádových tak diecézních. Opat ale přiznal, že ta internace nebyla nějakým kriminálem – kněží sice museli chodit do práce, ale jinak měli v rámci kláštera docela volno – mohli se scházet, sloužit mše, vysluhovat svátosti, společně zpívat, modlit se.

Vedle veliké tabule v chodbě kláštera se jmény všech internovaných kněží je také malá tabulka se jménem P. Josefa Toufara, který byl umučen po známém „zázraku v Číhošti“. Otázal jsem se, zda ten „zázrak“ byl už nějak vysvětlen, ale opat řekl že ne. Nikdo neví, co se to tehdy stalo, zvláště když ten kříž se nejen nakláněl, ale také se mu zkroutilo svislé břevno. Opat odmítl i domněnku, že by to na faráře narafičila StB, protože v tu dobu prostředky k takové manipulaci nebyly.

Napadlo mě, že tato Toufarova tragédie, podobně jako kněží Drboly a Buly, popravených v souvislosti s „babickým případem“, má i teologický aspekt. Předně – církev neustále zdůrazňuje, že Pán Bůh žádá po věřících, aby se smířili se strádáním, kterého se jim od „světa“ bude dostávat. Církev velice opěvuje starověké mučedníky – prvotní křesťany. Zde ovšem vidíme, že když se něco takového děje v současnosti, tak se to nelíbí. Navzdory tvrzení jak je v nebi krásně a že ti mučedníci do toho krásného nebe hned přicházejí – bez mezistupně očistce – protože utrpení za spáchané hříchy (každý člověk hřeší!) si odbyli již zde na Zemi.

V dobách, kdy církev byla v postavení někdejší KSČ, tedy byla vládnoucí silou ve společnosti – když ne přímo, tak alespoň zprostředkovaně, jako jediná povolená ideologie – chovala se k ideovým odpůrcům podstatně příkřeji,  než jak se KSČ chovala k věřícím. Moc se nezveřejňuje, že Gottwaldova vláda nabídla církvi spolupráci.  Ale církev, která bez problémů spolupracovala s vládci otrokářskými i feudálními, která našla společnou řeč s fašisty i nacisty, naopak se socialisty a pak hlavně s komunisty a bolševiky nic společného mít nechtěla.

(Osobní  poznámka: Protože jsem vyrůstal v chudobné rodině, uznával jsem, že socialismus náš život výrazně zlepšil. Zároveň ale naše rodina byla i katolická, třebaže táta byl od r. 1945 v KSČ. A tak jsem byl „masírován“ od dvou ideologií. Už jako dítě jsem vnímal, že učení církve i komunistů jsou si v mnoha bodech podobná, ba i přímo shodná. O to více mě překvapovalo, že v tom katolickém prostředí nebylo pro komunisty a socialismus slovíčko dobrého. To se zintenzivnilo po r. 89, kdy k nám plnou silou vtrhl „svobodný a demokratický“ kapitalismus se všemi svými negativními jevy – zločinem, prostitucí, pornografií, obchodem s drogami i se ženami, chudobou, bezdomovectvím, žebráctvím …. , ale katolická církev to kritizuje jen velmi decentně, o to více se zaměřuje na boj s „komunismem“. Ovšem přibyly jí i jiné problémy, genderismus, feminismus, homosexualita, hedonistický způsob života …….  až po pronásledování křesťanů).

Paradoxně většina komunistů byla v těch našich nejhorších 50. letech pokřtěna, většinou  jako katolíci, méně protestanty. Všeobecně jen málo lidí bylo nepokřtěných. To, co církev komunistům vyčítá – ateizaci společnosti – v podstatě způsobilo vzdělání v laické škole, kde vědecké poznatky nebyly „podkládány“ vírou v (nějakého) Pána Boha.

Napadlo mě při poslechu opatova vyprávění, jak tedy Všemohoucí Pán Bůh chrání své věrné vyznavače. Jaksi to nikde není vidět. Od prvních křesťanů počínaje, přes středověk až do novověku, má církev dlouhou řadu mučedníků, u nichž žádná Boží pomoc není vidět. A k nim se nyní přiřadí i páteři Toufar, Bula, Drbola, ale možná i Kubíček, kterého na faře ubili dva zloději.

Napadlo mě, zda Pán Bůh, „ve své neskonalé moudrosti“,  nechtěl mít tyto lidi za uznané mučedníky. Jistě, mohl by si je uznat sám, pro sebe, ale asi i chce, aby i zde na Zemi byli uctíváni a měli zde kostely. Jak to ale zařídit, jak lidem, zvláště tedy církevním hierarchům, sdělit své přání? Jistě – mohl by se zjevit papeži a říci mu to – ale takovou přímou cestu nepoužívá.  Mohl by se papeži či místnímu biskupovi zjevit ve snu – ale moderní lidé na sny moc nedají. Nebo by nějaká jeptiška mohla mít zjevení – v Pelhřimově v kostele jsem si vzal časopísek  Apoštol božího milosrdenství , kde se o podobném zjevení, teď už svaté, Faustyně Kowalovské, píše.  Ale zcela jasný a nezpochybnitelný důkaz svatosti je jistě smrt spojená s nějakým utrpením. Tam pak nikdo nemůže pochybovat.

Z historie je známé, že papežové moc božské požadavky plnit nechtějí. Asi nejznámější je požadavek P. Marie z Fatimy, sdělený vizionářkou Lucií, aby tzv. třetí tajemství bylo lidem sděleno nejpozději r. 1960. Navzdory opakovaným požadavkům P. Marie, tlumočené Lucií, papežové tak neučinili, zdůvodňujíce to tím, že by mezi lidstvem nastal chaos,  až do r. 2000, kdy jsme všichni viděli, že se o nic až tak hrůzného nejedná. Možná právě proto dál přetrvávají konspirační teorie, že tajemství nebylo odhaleno celé.

Viz třebas: http://rexcz.blogspot.com/2016/10/p-malachi-martin-o-tretim-fatimskem.html

http://rexcz.blogspot.cz/2016/10/fatima-nektera-dalsi-svedectvi-2003.html

Součástí těch zjevení ve Fatimě byl i požadavek P. Marie, aby jí papež spolu se všemi kardinály světa zasvětil Rusko. „Jinak Rusko rozšíří své bludy po celé zemi, vyvolá války, hlad, utrpení …… Ale když zasvěcení provede, způsobím mír na celé zemi“.  Papež tak neučinil a měsíc na to v Rusku vypukla VŘSR. Po dalších 70 let pak měli katolíci argument – „vidíte jak to dopadlo, když lidé P. Marii neposlechnou!“

Zajímavá situace ovšem nastala po rozpadu SSSR  a socialistické soustavy. V Rusku už není „komunismus“, ale katolíci nalezli další důvod, proč P. Maria mír na zemi dosud nezpůsobila. Rusko šíří blud pravoslaví, a vlastně nebylo papežem a kardinály řádně zasvěceno.

Je zajímavé, že papežové mají v ruce tak mocný nástroj k celosvětovému míru a nechtějí ho použít?! Že by snad celosvětový mír nechtěli, když samo nebe jej nabízí?

Kdyby P. Toufara vyšetřovatel Mácha neumlátil, kdyby PP. Bula a Drbola strávili nějaké roky ve vězení, kdyby P. Kubíček neměl kamarádku  která o něm napsala knihu a tak jeho osud vešel v širokou známost, už by byli jen součástí historie.  Podobně jako farář v Dubu nad Moravou, který byl také ve své faře zavražděn, ale jen „obyčejným“ zlodějem a neměl „kupu“ známých a kamarádku která by o něm napsala knihu, a tak se během krátké doby stal součástí historie bez nějakého nároku na svatost. V případě Babic není  Boží působení moc zjevné, ale v případě Toufara zcela jasné. Bůh nejprve způsobí zázrak(!?) – začne kývat křížkem a zkroutí ho – a jako Vševědoucí ví, jaký poprask to mezi věřícími a státní mocí vyvolá, a jak Toufar nakonec dopadne. A tak má zamýšleného svatého jistého. Z tohoto úhlu pohledu ovšem komunisté těžko mohou být viníky,  spíše ale jen trpnými vykonavateli Boží vůle.

Na konci konference ČES jsem prožil ještě jednu zajímavou příhodu. Když jsem se vrátil do Prahy, potkal jen před hlavním nádražím  dva Svědky Jehovovy, resp. svědka a svědkyni, kteří tam rozdávali literaturu. Jak je mým zvykem „hodil jsem s nimi řeč“ a vzal si od nich jeden časopis.  Vzápětí se u nich zastavil nějaký, asi, bezdomovec. Docela mladý chlapík, v umolousaných šatech, se špinavýma rukama, se „smutkem“ za nehty, se zeptal, mají-li něco zbožného na čtení. A ta paní – decentní, zdvořilá, pečlivě oblečená – jak Svědci bývají – mu nabídla knížku a hned mu řekla, že může přijít k nim do sboru a dávala mu lístek s adresou. Chlapík sebekriticky řekl, že TAKHLE! k nim přijít nemůže. Já mu řekl, že si může zajít do Charity, kde dostane čisté oblečení a kde se bude moci vykoupat. Navzdory jeho vzhledu mu paní řekla – velice mile, a zdůraznila –  že i TAKHLE k nim přijít může, a ať jistě přijde.

Nevím, jak se domluvili, pospíchal jsem. Ale vzpomněl jsem si na vyprávění mé přítelkyně o jejím vzdáleném příbuzném. Byl mentálně ne příliš vyspělý, nezaměstnaný, přežívající na sociálních dávkách, na štěstí měl, díky socialismu, byt. Umolousaný, zanedbaný, jak on, tak i ten byt. A pak se najednou změnil. Začal o sebe dbát, chodit v čistém oblečení, v obleku, s kravatou, začal pečovat o byt. A způsobilo to jeho seznámení se Svědky Jehovovými. V jejich sboru asi pocítil že jím ostatní nepohrdají, začali mu vyjadřovat úctu, a on mezi nimi přebral jejich způsob života. Říkal jsem si, že vlastně z mé „mateřské“ katolické církve takové příklady neznám. Ano, je Charita, všelijaké špitální, zdravotnické a jiné řády, ale že by běžné kostelní společenství tak drželo při sobě, členové se navzájem ovlivňovali k dobrému, byli ochotni mezi sebe přijmou i nějaká bezdomovecká  individua, tak to neznám.