Navštívil jsem Janka, známého, s nímž jsem byl loni v Izraeli. On byl zkušený cestovatel – několikrát pracoval v Sýrii a do Izraele měl možnost jezdit s vojáky OSN, kteří jsou dislokováni na Golanských výšinách. A mimo to byl v Izraeli i na běžném zájezdu s manželkou. A tak mně dělal průvodce.
Manželka mu před třemi lety zemřela na rakovinu. A jak jsme tak u něj seděli a povídali, zmínil se i o ní. Jak ji vozíval nejen k doktorům, ale také za různými léčiteli, jak se o nich tu a tam dozvídali. Svěřoval se, že u některých cítil „zlou sílu“ a tak soudil, že jejich schopnosti nepocházely od „Pána“, ale od toho „Zlého“.
V duchu jsem si říkal, že Janek se na jednu stranu „chlubí“ kolikati známostmi s faráři, dokonce i známostí s jedním biskupem, že navštěvuje několik kostelů, ale když je v nouzi, chová se jako každý jiný člověk. Připomněl jsem si kardinála Špidlíka, který vymyslel (nebo jen propagoval?) bonmot, že jestliže člověk přestane věřit v Boha, je ochoten věřit kdejakému nesmyslu. To samozřejmě vztahoval na ateisty, resp. Na lidi, kteří „sběhli“ z katolické církve a přidali se k nějaké „sektě“ nebo k nějaké duchovní alternativě. A zde jsem viděl, že i zbožný a věřící katolík, jsa v nouzi, vyhledával i církví zavrhované a zatracované léčitele. Proč? No samozřejmě – od (svého) Pánaboha se mu pomoci nedostalo.